MIROSLAV DOLEJŠÍ
(20.11.1931 – 26.6.2001)
ANALÝZA 17. LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989
I.
VÝCHODISKA
Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke
spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat
byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly
vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr
dokládají tato fakta:
1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně
v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno,
aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným,
dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř
neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a
bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR, jejíž síla nebyla
otřesena.
2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických
stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy
pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).
3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové
převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena
komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často
formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo
taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností,
prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.
4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové
koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je
sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v
komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa
a byly s ním synchronizovány.
5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem
dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě
v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty
ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v
Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu,
zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých
lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná
popularizace uvnitř prostředí i navenek
/Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek,
Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef
Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor
Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana
Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana
Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok,
Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk
Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních
skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí
do svých rukou, atd.).
6) Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití
komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu
komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech.
K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné
komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád.
Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly
všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu
Rudé armády.
7) Prohlášení všech převratových vlád o národním
porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou
rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována
dohodami SSSR- USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla
politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/,
o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv.
Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková,
Stanislav Penc atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a
jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než
je na první pohled patrné.
8) Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava
Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž
součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný
předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.
1.
Charta 77
Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů,
mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou
nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako ku příkladu
: František Krigel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří
Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav
Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel
Šiktanc, František Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila
Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav
Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd.
Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně
800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj.
pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po
17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného
vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120
komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v
politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno
pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto
osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od
vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický
asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty
zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací
Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do
kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách,
atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách
(Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické
funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší
exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro
vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé
osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových
stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.
Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které
si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států,
vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly
nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků,
atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni
organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou
kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří
byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd.
ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s
Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.
Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu
jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského
akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v
sovětském jaderném výzkumu. Finanční prostředky pocházely především
od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish
Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při
Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku,
atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta,
Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny
za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a
propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla
prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé
tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování
mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování
pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová,
Palouš, Uhl, Šabata, atd.).
V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc
US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341mil. US dolarů
pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze
vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla
vedoucírm osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů.
Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí,
které zastupují jednotlivé fukcionáře Charty 77.
V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od Federálního
ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční prostředky
distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich
jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích
funkcionářů.
Charta 77 byla od svého založení v r.1977 koncipována jako zednářská lóže.
Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako
ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení
a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1.1.1977 konstatuje,
že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní
dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů
Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Počáteční
zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV
KSČ, měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky
smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace
pak převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.
Přibližně od r.1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB,
která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou
v žádných evidencích StB, min. zahraničí, atd. Jediným viditelným
výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně
zastávající nejvyšší státní úřady.
Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní
bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím
VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu tehdy
platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112 tr. zák.: poškozování
zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až na vyjímky
nikdy brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy odpovídalo
neměnné praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77
nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku
zlikvidována během 24 hodin /vždyť tajemník Zdeňka Mlynáře, jednoho z
otců Charty, Dr. Josef Hodic, patřil v té době, stejně jako mnoho dalších
signatářů Charty 77 první hodiny, ke špičkovým agentům StB!/ a
nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela
běžné ve všech ostatních případech jednotlivců a skupin, likvidovaných
za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu.
Charta však, většinou bez jakéhokoli drastického omezení, vydávala knihy,
prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v
posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do
zahraniči (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.
Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích, působila
rozsáhlá agentura StB /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan Křen,
Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian,
JUDr Josef Průša, JUDr Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel Muraško,
Michal Kocáb, atd.atd./. Na bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost víceméně
kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení
Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho
kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci vzhledem k Chartě 77 vykonávaly
osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13.oddělení ÚV KSČ
R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo
angažován na přípravě převratu od srpna 1988, na jeho provedení
17.11.1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka
(býv. Náčelník kanceláře FMV ministra Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy
na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování
osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany,
atd.) Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádko, Zdeněk Jičínský,
Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé
poradce).
Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17.11.1989, kdy počet
signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich
podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení
o charakteru a poslání této tajuplné organizace.
Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích,
kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato
skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými,
příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou
to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových
- Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových,
Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových,
Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových,
Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny
tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci,
svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180
členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších
státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.
Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena
pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-GRU-KGB-CIA-Mossad).
Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.
Charta 77 nedosáhla během svého 13-ti letého působení žádného politického
vlivu na domácí scénu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických
převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním
organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné
prostředky a bohaté zkušenosti. Posláním Charty 77 bylo soustředění
vhodných osob, s věrohodnou krycí legendou "odpůrců komunismu"
pro veřejnost, které by po převzetí moci po fingovaných převratech
zajistily kontinuitu se zaměřením světového komunistického hnutí, jehož
součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických
modifikací a programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé
orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu:
stalinismu – tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl
mezinárodní kontrole.
Občanské odsuzování a věznění některých nejaktivnějších členů
Charty 77 a jí založených odnoží bylo především velmi diferencované a mělo
výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam jak vzhledem k
nim samotným, tak hlavně k obyvatelstvu. Věznění členové Charty 77 se tímto
způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně
jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem
k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami
a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo
se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu
1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla
dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a
informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a
propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich
hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané
státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny,
udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp. V podstatě
je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku
20. století – kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po
nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů,
nikoli otázka kvality člověka.
Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků
StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě
a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu,
judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému muzeu (tzv.
kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly
většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční
signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována
kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku,
NDR, Maďarsku a SSSR.
Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 a v počtu
5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty
77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé.
Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost,
v některých případech drogy (Jirous apod.).
Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou
stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály,
týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích
vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením
komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem
FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních
svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů
předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých
osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě
(Uhl, Urban).
Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se
Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před
17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích
Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty
apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich
existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty).
Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J.
Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L.
Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl.
Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd.
Rychtského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A.
Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V.
Klause, V. Dlouhého atd.
Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a prosince 1989 z jednání
tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž
byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub reformovaných
komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka
Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských
agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí –
Pelikánovy “Listy", Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého
nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”,
nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky
schwarzenberského paláce ve Vídni.
Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní
komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění
pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný
rámec této zprávy.
2.
Převrat 17.11.1989
Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989
byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se
promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním
trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě,
bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí
převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů,
která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací
komisí FS.
Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší
pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá
president a vláda Charty 77.
President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny
všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání
tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem
označen).
S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě
byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu.
Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách
existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru
převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída,
které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené
části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních
politických tajemství.
Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC
pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je korigována a vyúsťuje
v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl
pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě
této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem,
aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě
takový požadavek skrývá spočívá v tom, že komise bude sestavena opět
ze zasvěcených lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu
BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující
nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí
každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády –
chartistické elitě stále vyhovuje být považována za něco jiného,
než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna
pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by museli padnout. To je však nepřijatelné
pro zahraniční sponzory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni
přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda
Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z provedené analýzy lze vybrat
skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí:
poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě
po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav
k převratu. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení
ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývanými
nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou
svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu socialismu (svaz bývalých
komunistů a příslušníků StB z r. 1968), České děti (monarchisté),
NMS (Nezávislé mírové sdružení), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod
vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice
vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční
propagandu.
Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu. V ÚV KSČ byla vytvořena
skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou.
Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády.
Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova
kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila
jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM. Současně prováděl
Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě
zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž
rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko
ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého
velvyslanectv v Prazeí. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval
Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých
podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu.
Den 17.11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním
svátkem studenstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to
byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou
Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při
řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu
v Československu.
Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů je
dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské
rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke
skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní
třídě, lze připojit:
A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů, vedených poručíkem
StB Zifčákem alias "studentem Růžičkou" na Národní třídu, kde
podle oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz tramvají v obou
směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi 3 hodiny před
tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).
B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské ulici a
v Kokviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.
C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře
všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy průvod
neměl projít!
D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3.
pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici
u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu
do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením
manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když
četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl
jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí
vycházkové uniformy. V 11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské
ulice k soustředění. Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky
StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době,
kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném
obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných
transportérů vybavených radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB
jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni
vytáhnout a zadržet.
ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu.
Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak
tato složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je
neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA
nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném
a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat.
Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné,
že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA nevydal z vlastního
rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.
E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty
77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně
existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se
Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV
KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však
všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té
době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí
zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.
Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný taktický ústup
komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí
bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna 1989. Od téže
doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování herci, zpěváci
aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli
komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti.
Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili
organizování studentstva vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních
rodičů. 86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ,
FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů,
vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí
jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla
vypracována hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a
formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému
napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci)
a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského
fóra.
3.
Občanské fórum
Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena
Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi
pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy
Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB
prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.
Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77.
Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF
bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla
nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů,
z nichž některé byly účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si
zachovalo horizontální organizaci Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním
centrem), protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických,
zpravodajských, finančních, kontrolních) do místních OF a potřebám
infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků,
vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně
multiplikovanou Chartu 77.
Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda socialismu, která je stále
jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti
personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních
radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna
rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku,
průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře,
apod., jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými). / Zřejmě není náhoda,
že O. Černík, A. Dubček a někteří další pomocní režiséři a herci
17. listopadu zemřeli krátce potom v důsledku "autonehody" atp. -
pozn. NN /
Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán
jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak
předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt,
podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých
komunistů. Je to schema, které je uplatňováno ve všech komunistických státech
Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu
komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet
si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace
má jako svoji veřejnou variantu OF.
Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci
Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější
funkce v národním hospodářství a v politice. Pověření tohoto ústavu
vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už
od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu
rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování
byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě).
Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž
byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské
činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže
asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými
koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a
Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr Kincl experty
zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly
rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu
se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová,
aj.
V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF
od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo ovládnutí zevnitř
jakékoli potenciální protikomunistické opozice, která by mohla uvnitř nebo
vně OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako
samotná KSČ a ostatní politické strany bývalé Národní fronty. Bylo však
nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, které by tuto
hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor
– duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické
konkurence a učiněno zcela pasivním a byly provedeny čistky v samém Občanském
fóru /až na veřejnost se zřejmě dostal pouze brněnský spor Šabata -
Cibulka, kdy ostatní odpůrce komunismu se vedení OF Jan Urban - Petr Kučera
- Ivan Fišera podařilo umlčet v naprosté tichosti/.
Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany KDU, byly jeho
volební šance zlikvidovány akci proti jejímu předsedovi Bartončíkovi,
který byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně, spolupracovníkem
StB. V této akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru
s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana
Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana
socialistická akci Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval
Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena
Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím
OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce
byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být
diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá
dokonalou a disciplinovanou organizací s federálním rozměrem. Důkazem
její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou
většinou hlasů, když KSČ má pouze 14% mandátů ve FS. Podobných důkazů
o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními
organizacemi (někdy vysloveně "protikomunistickými") existuje celá
řada.
Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevoval vliv mimopražských
OF, který nekorespondoval s cíli zasvěcených mezi chartisty, začalo
docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na
ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Všechny kritiky
totiž vyloučit nemohlo... Příznaky se projevily už při sestavování federální
vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny
před volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach
mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než
president předpokládal. Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává
se nejistým původní předpoklad, že vláda dosáhne vždy požadované většiny
hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní
krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí
vyžaduje 2/3 hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání
nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už
tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasu pro ostatní strany by vytvořilo
situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla
schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném
FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat
autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch
jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 – 1,5 roku) ještě tolik
popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě
by následovala celospolečenská krize a politický pat.
Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech
bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou
a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro
vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících
velmocí, protože by vedl k silným sociálním nebo národnostním
nepokojům, možná povstáním /např. na Balkáně/, které by byla sjednocené
Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu
míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené
západní Evropou, USA a SSSR.
Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje
ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících
dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. /Díky Václavu
Klausovi, který se stal k šoku zasvěcených předsedou OF proti určenému
Martinu Paloušovi, což vedlo k rozštěpení OF na pravicovější ODS a
levicově-liberální Občanské hnutí, tato koncepce padla - pozn. NN/
Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření presidentské vlády.
Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových
poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwanzenberg, Šik, oba Pelikánové,
Fischl, Kohout, Povolný, atd.).
4.
Komunistická strana
V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v Československu
12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet
zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu
KSČ.
Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena
a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách
členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim zprostředkovalo
vedení až na úroveň okresních výborů.
Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ,
250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc
ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících
se režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn,
jinak v krátké době neproveditelných.
Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, kteří se z neznalosti
chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení
strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány
OF záměrně k vytvoření atmosféry ohrožení, umožňující snazší
zvládnutí veřejnosti, jejímu semknutí kolem OF a k získání sympatií.
V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM,
FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla
udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č.
15/90 z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu,
garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a
situace byla zvládnuta.
Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel
na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo
direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se
zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ
nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány
rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž
byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rude armády se zvláštním
posláním.
Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou
zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další
neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem
mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od
listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.
Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a
zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným
a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů
ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále
pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty
reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích
posic.
Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do
množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a
rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na
volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených
osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly
infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob,
sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna
expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL,
Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havluv štáb a vedení OF).
Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud
v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné
a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem,
který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiozy SSSR – USA, pečlivě
skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického
zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu
na něm, pravděpodobný.
II.
SJEDNOCENÍ EVROPY
Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí
směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který
nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí
politiky kontinentu.
Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích
technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a
katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45
let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální
povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická
vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci
neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.
Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku
1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými problémy a
státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako
dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a
pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě
nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských
vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost,
tedy nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se
bude v Evropě vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní
demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován.
(Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli
podobě).
Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy
očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA
na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska
jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.
Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi
davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou
leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí
sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá
účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma
mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy
jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat
bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže
spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému
prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou
neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program
aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly! Revize stávající
koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je
proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné
Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem
schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní!
Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou
odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin
od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami.
1.
Československo a Evropa
Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů
dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům
10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský
kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.
Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých
mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko –
Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční
monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a
církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní
podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního
kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce:
Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění
velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její
postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci
světa pod vedením levicových liberálů USA.
K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní
v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská
a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.
V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské
revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou
moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní
idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary,
rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí
národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O
osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií,
nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela
libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní
myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje
lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné
emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených
lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se
tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské
pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného
celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj.
Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té
chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé
pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až
k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez
ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků,
diplomatů a církví. Svým posláním byla idea národnostní revoluční od
samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu.
V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových
základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti.
Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita
idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny
směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících
mocenských poměrů.
Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil
na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:
“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít
vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo
slabé.”
Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno
Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku
byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko –
Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu,
k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako
samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení
bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní
ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry
s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února
1918 v americkém kongresu. “Národy a země nesmějí již být dále předávány
z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité
vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností
uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”
Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým
revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální
mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní
ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně
uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů,
zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti
respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování
by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala
nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který
v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě
měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné,
zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž
příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti
států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do
pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN)
a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které
byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými
v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.
Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu,
uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné
Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na
principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81%
Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl
vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo
symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro
vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu
a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého
Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými
státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Zájem
vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho
očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a
hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté
obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen,
které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo
ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na
zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době
pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto
posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli
prohlášen Masarykovým pokračovatelem.
Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela
zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí
mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý
a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní
demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky,
že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování
Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu,
aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě
ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.
Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly
vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím
principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě
a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách
Evropy. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní
vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány
plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských
velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním
koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku
postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených
států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh
evropské konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly být především
zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly,
což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a
mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní
finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa
tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce
Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových
mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní
opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.
Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o
mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském
zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému
reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý
pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád
se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak
než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě
i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací
centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými
jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc
sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných
politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit
ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení
evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého
podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož
i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a
mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou
lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu
panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří
by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou.
Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko,
skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma
reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta,
izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné
organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž
plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro
Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích,
neevropských sjednocovacích koncepcí.
Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a
kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a
kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se
stal právě V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické
boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané
musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru
v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může
být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě
osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a
vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou
zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou
jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní
bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let.
Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých
národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným
duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné
duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými
válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami
a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.
Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným
složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela
ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési
imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému
duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla
Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší
zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy.
Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského
postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská
civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit
od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president
a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj
Evropy Československo smete.
2.
Mezinárodní souvislosti sjednocení
Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že
rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a
odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný
odvolán.
Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá
největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu,
kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu.
Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za
oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili
se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a
humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé
lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné
služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly svět historiemi o
svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých
vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě
a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění
a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.
Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením
sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných
komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno,
co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost
proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.
Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:
• potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu
socialismu
a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny ostatní
rivaly,
• vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.
Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má
stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením
nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské
demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To
nutně povede k hlubokému odcizení.
Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný,
nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem
hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21. století
budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a Čínou.
Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád národních
států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se
integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části
svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční
politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční
hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena
forma integrace okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských
bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní
armády jednotlivých států Evropy.
V rámci ideí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa
rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou
rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských
vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své
vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány.
tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém
sjednocení nebude usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou
postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocem garantováno,
že žádná z tradičních evropských velmocí nebude moci mobilizovat
Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na
principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN.
Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směřován především
do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho
finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními
partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie.
Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směřovány především do
Ruska.
Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Činou
a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských států,
pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli
odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.
Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud
Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších
(Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn
protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval
vojensky a hospodářsky arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní
politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských
zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické
vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele
nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem
v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory
evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude
zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i
politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné
především proto, aby bylo možné bez velkého rizika okupovat všechna
arabská území, která mají být podle biblické představy Židů součástí
Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii).
Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu
Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé
politické změny v celém světě. I když značná část arabských států
je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty,
Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky
silné státy, vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Lybie,
jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou
okupaci dalších arabských území. Izrael však začátkem 90-tých let
evakuuje z Ruska více než jeden milion Židů a tato území potřebuje.
Tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských
opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí
presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této
politiky.
Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou,
Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt
nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména
Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu.
Odtud také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny,
Evropy a USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu,
Libye a Sýrie jako mocenské protiváhy konkurenčních globalistů.
Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit
možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě
válečného konfliktu s Izraelem.
Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a
proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických,
kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko,
Portugalsko atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může
způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou
(založením svého obyvatelstvem) protižidovské.
Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová
reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou
světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím
humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu
Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby. Nikoli náhodou
v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování
mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno
všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní
presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné
armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí
politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně
sionisté nebo alespoň Židé.
Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil
transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže,
jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF,
vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž
byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve,
než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat
zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna
legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a podíl
na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky národního
porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu.
Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních
principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.
Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se
projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa,
jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout
Slovensko.
Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém
prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat,
jehož zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku
a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním
prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny. Zahraniční investoři a
zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu hodnoty národního majetku
(znehodnocení uzavíraných továren, neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení
světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé
fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly
prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se zvýšením intenzity práce.
Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním
a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií bývalých státních
podniků, které se později v řadě případů zhroutí a hodnota cenných papírů
bude anulována. Úspory nezkušených soukromých podnikatelů, investované do
pořizování výrobních prostředků, budou později (z velké části)
likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného
zboží a služeb.
Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše
Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá
fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde k ní
asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až
37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB netřeba
pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především židovský)
kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především KGB
k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch. S jejich
pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem
ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak
provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní
Evropou.
Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení
Slovenska. V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny
přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými
zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska dojde později (asi za
5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy
(integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou
snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci
sjednocení pak obětuje československý stát. Program liberalizace poměrů v Evropě
bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v jeho
intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických českých
zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost
zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a
neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství
způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se
snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců.
Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými,
židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy
bez jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními
Evropany.
Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další
zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické
nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního průmyslu,
hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích prostředků.
Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené
oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před ostatními
informováni o tom, že Československo bude především orientováno na
cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít
ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání.
V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým
zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská
KGB. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti
na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková
perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků,
kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových akcích
proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně
detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci
je rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů
OF. Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů
Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu
v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se
rozvíjející bází činnosti.
Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností
mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří,
soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod.
Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena
neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové
moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost
bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými
hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné,
na jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.
Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou
členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií!
3.
STAV ZEMĚ
Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny
ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích
tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví,
renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily
původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost,
v níž vládnou zcela odlidštěné principy.
Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné
vzít za základ hlavní zjištění analýzy: Československá občanská společnost
je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle
být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však
rovněž nutné chápat příčiny současného stavu.
Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem,
byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost
byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice,
přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost
krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení
a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím,
na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a
moudrosti.
Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost
však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní
nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije
pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním. Vztahy mezi lidmi jsou vztahy
mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly,
konvencemi a zvláště právem, podobně, jako vztahy válčících stran. Na
rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství,
ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti
jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali
ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření
dosahuje společnost ve velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě
tohoto všeobecného vývoje ušetřeno. I když se komunistická moc v mnohém
lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých
důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek
sekulárních masových hnutí, která si vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo
pak převzaly dvě největší sociálně-internacionální a sociálně-nacionální
totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a
demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničen všeho,
co se odlišuje od vládnoucího průměru. Nepřijetí elementárního faktu vzájemné
nerovnosti vedlo ke strukturální dezintegraci lidské společnosti.
Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté
atomizaci lidských bytostí. Masová společnost konzumentů porušila stávající
hodnotovou hierarchii a tím i dosavadní struktury společenského uspořádání
a přivedla k moci nad sebou síly, o kterých každý prozíravý ví, že
to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky,
hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti,
nahodilé kvantitativní většiny bez opravdového prověření kvalitou.
Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového
systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena ideologiemi. Každá
ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou utopické. Připomínám
to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie, lidských práv
a humanity oficiální ideologii - "náboženství" československé
vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě
i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských
idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě
jakous takou šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od
nich svět tolik sliboval a tolik věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený,
zbloudilý svět.
Žijeme v době masových stran a společností – Československo, KSČ
ani OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních
států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což
jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti
(a Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní
tendence, které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti.
Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity
vzrostl vliv méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné
vlivům a tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně
v období voleb jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen,
neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě
nutnosti i k mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem
analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy
rukopisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnosti.
Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu
a multivariantní možnosti vývoje.
V Československu se naprosto nedostává nezávislých stupňů a skupin
mezi rodinou a státem – to je další významný aspekt závěrů provedené
analýzy. Masová spotřebitelská veřejnost, tvořená bytostmi, které
svoboda permanentní volby a z toho plynoucí permanentní zodpovědnosti obtěžuje,
však nemůže vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu
"jednota v mnohosti" a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou
masovou společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě
obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak
je u nás zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Nabízené východisko,
svědčící o tendenci směřování k totalitě, je akcentování významu
hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program
OF), což předznamenává preferenci atributů směřujících k zesilování
davových spotřebitelských tendencí /se skutečnou demokracií neslučitelných/
ze strany OF.
To předznamenává rovněž politický posun Havlova kabinetu a náznaky přeformování
rekonstruovaného OF v povolebním období – tedy tendence akceptovat
pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová
společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce, přímé
demokracie a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné
legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické
instituční procedury zastupitelské demokracie (signál: forma útoku na dr.
Bartončíka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli v případě
potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli
vyvolat (jak to činila KSČ), popírá úctu k principům svobodné soutěže
za rovných podmínek /mezi těmi, kdo jsou připuštěni na start - pozn. NN/ a
veřejné diskuse /mezi těmi, kdo jsou připuštěni k diskusi - pozn. NN/ jako
základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů /tedy těch, které
jsou stávající mocí za takové uznány - pozn. NN/. Zejména dnešní OF,
které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo
zapomínat, protože může být vrženo proti komunisty pevně ovládaným
odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.
Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda slovně
odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby
jako něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka
nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích
skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována
s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci,
kdy lidé naplňují obsah slova
svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických
časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím, poživačností
– a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan nemá čas
sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno
odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od
cesty ke své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich...
Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací
po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především
depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli
chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti úplné
manipulaci s jeho vědomím, dále s rozvojem techniky, který umožnil
masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a
postojové tendenci tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba
tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého
úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a
starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí.
Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého
materialistického životního kréda, konzumní orientace sama na sebe,
obyvatelstvo Československa ve všech směrech silně zdegenerovalo.
Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na přítažlivosti, rozšířil
se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné
a hmotné hodnoty, jako oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata,
kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili
tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat,
pomlouvat – beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich
vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky neexistoval
odpor proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci.
Spotřebitelský trend životního stylu se však střetává s faktem, že
spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik,
aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není
zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost
není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací,
přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci,
které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz
i proto, že nejsou každému přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační
hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by
okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného
zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a
soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších
a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot.
Proto také současná masová průmyslová společnost je společností výkonovou.
Její princip zvyšování životního standartu je ve své realizaci podmíněn
výkonným věděním, které se stalo náhražkou vzdělání, nenahraditelným
výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti.
Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze
pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských
skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokrok je jimi neseno. Tyto
dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se
dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové
vědění. Díky svým pozicím a rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat
k udržení nebo změně stávající mocenské a sociální struktury a
norem, které jsou jejím vyjádřením a nositelem. Dominantní mocenské
skupiny na základě své na obdiv stavěné prestiže mohou sehrát
vzorotvornou roli, čímž vytváří, určují a udržují normativní chování
jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje
politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská
společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace – společnost
Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či
ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní
práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří
mají nejlepší výkon uznávaný skupinou - a to jsou právě dominující
mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77,
OF). Důležité, je aby byl výkon skupinou uznán.Pouze výkon doprovázený
úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch
činí kvalifikace relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto
dominantní skupiny nejsou omezeny a politickou oblast, ale působí i ve všech
ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová
společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a
proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto
president a jeho poradci neustále při každé příležitosti prezentují
svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují
chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné
realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech
determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však
nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch často zahaluje tím, že
ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář,
vláda, parlament).
Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především
snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění
jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama,
televize a vrstevníci. Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich
rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství.
Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě
spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk
tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím
větším a mocnějším.
V takto koncipované společnost je nejvýznačnější tendencí stálý
rozvoj byrokracie. Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy:
rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání,
vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či
podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů
od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se
projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající
specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem
nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem
trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta
identity osobnosti a oslabení její autonomie. Převládá člověk řízený z vnějšku,
podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout
jakoukoliv diktaturu a zcela neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností
za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí
nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu.
Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností,
je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte
v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si
koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho
bavit. Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní,
že v Československu tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem
jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií
deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovými
lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava
Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat
jeho veřejnou popravu.
Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu
jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu
modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému
pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné
konzumní společnosti. Konzumní člověk , přeměněný ve zboží a prožívající
svou životní energii jako
investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se
zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil
víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro
konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu.
Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a
boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa.
Organizovaná transformace politických a
komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka ho vnitřně
utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské mýty. Tato vnitřní
identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice
antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje
svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno
je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým
aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních
intelektuálů.
Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje rychlé společenské
a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím
uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou
problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál
stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o
uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti.
Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což uráží,
se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy:
operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto
ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé
ztráty prestiže Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem
hvězd, na rozdíl od hodnot, je rychlý vzestup a pád...
Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které
se projevuje cynismem, soustředěním se na co nejužší obor, jehož ovládnutí
skýtá záruku úspěchu, a zanedbáváním všeho ostatního.
Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu
soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti
rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich
jednání v roce 1989.
Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty
– proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů.
Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím
ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé
televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté. Zábavní průmysl spotřebitelské
kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností
– včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou
vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a
masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového
pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak
televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální
formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast
na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění
obsahu stačí krátký pohled. Tím ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace
a uvažování. Pohled na film nebo televizi není spojen s vlastní úvahou,
jako např. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní
vztah k světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova a ke
krizi knihy. Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí
lépe pod tlakem autorit než ve svobodné liberální demokracii, protože neví,
co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s neutěšenou
hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí,
kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však
mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží
po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost.
Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před
politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky – jejich morálka je
vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím,
co je jim shora jako mravní
povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní
povinností. Konvenuje jim moc, nikoliv právo – právu se podrobují jen
proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří
tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické
postoje. Jakýkoli vládce je pro ně
nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu
tremenda.
Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým
ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní
od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická
dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li
se samy sekularizovanými náboženstvím. Filosofická kritičnost, skepse a
relativnost je tomuto davu naprosto cizí.
Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být
nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě
pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém
systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe
na určitých kostituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto
vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně
totalitními sklony, kupř. v rámci OF.
Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit
se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je
nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi
nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli
aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě,
která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a
postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci
bez ní nemůže obejít. Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur
uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu,
ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení.
Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými
se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a
prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti,
a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I
když propaganda není vždy přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem
a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně
vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá
dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně
kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení. Naprostá
okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana
státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční,
zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti
orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve
ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak
si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života
podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie
v jejich službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak
často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před
ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka,
že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o
jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje. Lidé v konzumní
společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a
politicky aktivních menšin. Demokracie
v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře
fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné. V každé
demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností
a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické možnosti
demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem,
demagogickou formulkou či derivací. Klasická demokracie západního typu přestala
plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými
metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom,
zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její
podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu
některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je
krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě
skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé
Evropě a odsunují ji na periferii světa.
Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena,
člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny
hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma
alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem,
jímž je odměřována budoucnost.
4.
OBECNÉ PODMÍNKY
Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného
a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba
manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu,
utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich
království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky
neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.
Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí
manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly
sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich
smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno
nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to
být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto
stavu byly víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost
vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí,
které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které
jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek
samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl.
Člověk žije různé životy v jednotlivých epizodách a má je zpřeházené.
Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich
zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě.
Části jsou jasné, ale celek je mlhavy a nepochopitelný. Není jasné, zda-li
rozum člověka osvobozuje, nebo zda-li činí nesčetné inovace samu strukturu
společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však zřejmější, že
člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu
nad skutečností.
Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž
dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející
přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá
polovina 19. Století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství
i politiky.
Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu,
v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované
a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout
technologická mocenská skupina.
Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze
vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených
demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné
skutečnosti,že při poznání různých aspektů společnosti se společnost
jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít
novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena,
na které by svaloval vinu za své neštěstí.
Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často
odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech,
vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a
dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům.
O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj.
Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní
nálada.
Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní
dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost člověka.
Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne
dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo zvláštní
etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním
právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za
vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující
ceny, předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné
nejlépe využít atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní
chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz
ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství
společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými
tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci
ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu
odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často
nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež
spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence
se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá
možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití
zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění
rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti
– vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři
nebo veřejnosti.kolektivizace vede ke krizi odpovědnos
Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím
dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační
podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž
kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování
budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože
korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není
kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.
Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout
sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých
a spontánních povstání, jako solidarita, loyalita apod., se
zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní
v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší
figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější
ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus,
skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako utopie. Tradiční
sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají
co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové
minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí
dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji
jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě
ocitnou mimo konzumní hru.
Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě.
Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu
20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize
je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra.
V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li
si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná
redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové
osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní
spojeného přinucení, se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj
člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá
možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší zájem, ale
nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může
zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející
vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku
vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví
nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí
novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné
změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní
technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik
celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a
vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie
použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování
vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci
hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.
Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám
sebe. Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu
lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné
odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení,
odloučenosti a boje stav plodící
starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav
nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace
světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální
perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a
technizace.
III.
LIMITY MOŽNOSTÍ
Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz
a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem
této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru,
jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i
kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně
regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na
sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem
je odlidštění.
Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou
a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a
atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze,
jak v kapitálové, tak i úrokové podobě.
Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější
pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je
žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze
degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly
hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se
universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době
uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této
anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý
lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou
podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk
se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve
skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový
extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému
lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost
lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.
V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však
jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní
společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou.
Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále
zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze
jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou
podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování,
jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od
hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti
od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti
na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí
na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz
nelidské podstaty této politické činnosti.
Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě
všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala
universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem
boje proti ní.
Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí.
Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým
abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem
zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je
procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních
výtvorů).
Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední
hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou
hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku
toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím,
zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna
zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají
užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do
ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a
jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který
utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží,
charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující
funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě
protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy: přeměna zboží v peníze
a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě
od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně
po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat
jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové.
Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená
definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně
vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody.
Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným
lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové
dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási
empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua
se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.
Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé
zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším
pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném
jsoucnu, tj. jako jiné zboží – jako zlato.
Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž
jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží
se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím,
že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto
zboží jsou nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní
neomezenosti a všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich zlatý háv
způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.
Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého
světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této
podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující
jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou
hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila
pomyslnými protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se
reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném
zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné
hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné
postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům
cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží
se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze,
které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním
bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako
jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého
pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích
mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou
individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou
absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží
je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým
jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo
pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí.
Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného
světa: Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.
Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou,
mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností.
Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem
vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této
podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím,
co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty,
odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem
světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště
opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále, je-li kapitál použit k politickému
a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i
lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě
samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující
pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí
si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství
anonymních vládců.
Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným
skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné
bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního
bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech
věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním
vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí,
kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním
vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací.
Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou
individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé
formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství,
společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity,
které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně
kýmkoli.
Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým
způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým
vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství,
jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují
peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová
abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby
v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše
ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za
skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.
Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a
nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních
vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu.
Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě
tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností,
nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka
něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými
pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.
Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování
je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného
pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým
novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší
s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi
jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost)
je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně
a nevyčerpatelné energie a aktivity.
Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a
jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce
hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se
původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost,
ovladatelnou totálně a s menšími riziky.
Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení
je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o
suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium
vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového
oběživa.
---------------------------------------
Jste 349288. návštěvník této stránky